Klukovský sen

Je mi už zase 17 let

V tom věku jsem totiž miloval jediný vůz. Pontiac Firebird Trans Am ročník 1979-82. V hluboké totalitě jsem na strojírenském veletrhu v Brně donekonečna obcházel kolem temně modrého krasavce se zlatým ptákem na kapotě. Byl to vůz jakéhosi vystavovatele. Výkony tohoto vozu nejsou vzhledem k tehdy platným emisním limitům nijak oslnivé (183 HP u motoru 6,6 litru), ale o to přeci vůbec nejde. K ničemu nelze přirovnat pocity během pár okamžiků, které máte možnost díky tomuto vyjímečnému autu prožít. Je šero. Blíží se to velmi pomalu, je slyšet jen nenapodobitelný zvuk, s ničím neporovnatelné hluboké bublání osmi ohromných válců ve volnoběžném režimu otáček. Čtyři, v šikmé přídi zapuštěné světlomety, a oranžová obrysová světla jen zvýrazňují siluetu přízraku jakoby z jiné planety. Zlatá křídla ptáka na obrovské kapotě přecházejí v plameny - odtud FIREBIRD. V celé své kráse majestátně plížící se dravec. Pohledem něžně hladíte dlouhou přední kapotu, ohromné, skloněné čelní sklo, krátká střecha, a pak jen ladné sešikmení přes zadní okno se vzpínající do mohutného zadního spojleru. Pod ním po celé šířce vozu, temně rudě žhnoucí zadní koncové svítilny po obou stranách osvětlují dva v jejich světle růžové obláčky vycházející z nekonečných hlubin dvojice výfuků. Pokud v této fázi řidič náhodou na chvilku lehce přidá plyn a potom přibrzdí, slabší povahy omdlévají, neboť zvukový, a poté světelný efekt, již téměř nelze přežít. " No prostě totální orgazmus",  jak by řekl můj (a mnoha milovníků amerických aut) kamarád Arnošt Řiháček. 
Každý z nás má ten svůj idol, o němž se dá napsat skoro totéž. A každý sní o tom, že mu jednou bude stát v garáži. Jak správně tušíte, stojí tam. Zlatý, dvě tmavě hnědá vyjímatelná střešní okna, nejvýkonější verze v té době - 5.0 turbo - 225 HP s kotouči na všech kolech.
Příště to bude něco, co připomíná raketu.

Zdraví   Miroslav Vejman