V květnu 1947 se po osmi letech strávených v cizině vrátil do Prahy bývalý československý vojenský a letecký atašé ve Washingtonu plukovník generálního štábu Karel Lukas. Čerstvý padesátník, rodák ze severomoravského Brníčka (nedaleko Zábřeha na Moravě) měl za sebou více než třicet let služby ve vojenské uniformě a mohl se pyšnit mnoha vysokými čsl. a zahraničními vyznamenáními. Když v roce 1917 vstupoval jako zajatý rakousko-uherský voják v jednom táboře v carském Rusku do čsl. legií, netušil ještě, jaká kariéra se smutným koncem ho čeká. Bojoval na západní frontě jako člen čsl. legie ve Francii, s níž se v roce 1919 vrátil do nově vzniklého Československa. Služba v čsl. armádě znamenala další postup. Lukas vystudoval Vysokou školu válečnou v Praze a záhy se stal pobočníkem náčelníka hlavního štábu generála Ludvíka Krejčího, který si ho pro svou spolehlivost a vyjímečné odborné a jazykové znalosti velmi oblíbil. Armáda u něj stála vždy na prvním místě, přičemž si byl zároveň vědom úskalí, jaká přináší vojenský život pro rodinu. Snad proto se nikdy neoženil. V druhé polovině 30. let, kdy se republika horečně připravovala na hrozící válku s Německem, se Karel Lukas významně podílel na realizaci projektu výstavby opevnění, vykonal dokonce několikatýdenní stáž na francouzské Maginotově linii. Mladý podplukovník generálního štábu však musel zakusit hořkost mnichovské kapitulace zvlášť silně, když se účastnil vyjednávání o nových hranicích ČSR v Berlíně. Jepičí život tzv. druhé republiky znamenal konec čsl. armády a také Lukasovy služby v ní. Ovšem ne na dlouho.

V červenci 1939 se mu podařilo uprchnout přes Polsko do Francie. Zde a později též ve Velké Británii patřil k čelným představitelům čsl. zahraniční armády, na jejímž budování měl nepopíratelný podíl. Spolu se štábním kapitánem Řídkým (padl v lednu 1943 v bojích u Tripolisu) měli pravděpodobně jako jediní příslušníci čsl. zahraniční armády možnost zúčastnit se jako pozorovatelé bitvy u El Alameinu v Severní Africe v roce 1942. Spojencům se zde podařilo porazit vojska Osy a především legendárního německého maršála Erwina Rommela. Lukas pak prodělal jestě vylodění Spojenců u Salerna a boje v jižní Itálii na podzim 1943. Jmenování do funkce vojenského přidělence v roce 1944 s akreditací pro USA a později i pro Kanadu znamenalo vrchol vojenské kariéry Karla Lukase, čerstvě povýšeného do hodnosti plukovníka generálního štábu. Zasloužil se o rozvíjení vztahů mezi Spojenými státy a Československem, za což mu Američané udělili vyoský řád Legion of Merit.

Ze Spojených států s Lukasem putovaly jeho rozsáhlé umělecké sbírky, jichž byl vášnivým sběratelem (zejména rytin Václava Hollara), množství šatstva od amerických krajanů, jež chtěl rozdělit mezi válkou postižené obyvatele severní Moravy, a především luxusní stříbrošedý automobil značky Packard de Luxe Clipper. Plukovník Lukas po svém příjezdu působil několik měsíců na hlavním štábu čsl. armády v Praze. Komunisté ovládající civilní i armádní zpravodajské složky ho však záhy začali evidovat jako “reakčního” důstojníka ze Západu. Následky na sebe nedaly dlouho čekat. Po definitivním uchvácení moci komunisty v únoru 1948 patřil Lukas k prvním důstojníkům, kteří byli z armády vyhozeni. Některým z nich se podařilo ilegálně překročit hranice a mnohdy si tak zachránit život, o nějž by jistě přišli v následujících vlnách komunistických represí. Lukas podle svých slov neměl v úmyslu emigrovat. Nechtěl po třetí v životě opouštět vlast. Tvrdil, že nic protizákonného neudělal. Přesto dostával varovné signály, že brzy bude zatčen, zvláště po té, co byl odsouzen jeho dlouholetý přítel gen. Heliodor Píka.

K zatčení plk. Karla Lukase došlo 29. března 1949. Nepřišli jej však zatknout příslušníci 5. oddělení hlavního štábu čsl. armády (kontrarozvědky), do jejichž “kompetence” jako bývalý voják patříl, ale vyšetřovatelé Státní bezpečnosti. Navíc se “estébáci” objevili nejprve u jeho bratra MUDr. Otto Lukase, kde Karel Lukas již několik měsíců nebydlel, a tak museli nejméně 15 minut cestovat Prahou, než dorazili do Lukasova bytu. I když byl plukovník varován, nevyužil této časové rezervy k útěku s odůvodněním, že ho určitě brzy pustí.

O dalších událostech archivní prameny mlčí, musíme tedy předat slovo pamětníkům, jejichž vzpomínky se vlivem času v některých drobných detailech rozcházejí. Hlavní linie událostí je ale u všech stejná. Jak vzpomínal ing. Václav Havel, otec současného prezidenta Václava Havla, první a druhý výslech byl s Lukasem veden slušně: “Po mém zatčení Státní bezpečností 31. března 1949 jsem byl převezen do cely věznice na Pankráci, kde bylo již pět jiných zatčených, mezi nimi i plk. gšt. Karel Lukas. Pan plukovník byl ve výborném zdravotním stavu a bezvadné mravní kondici. Svým jednáním příznivě ovlivňoval morálku všech uvězněných a současně udržoval kázeň v cele. Byl naprosto vyrovnaný a fyzicky i psychicky v naprostém pořádku. Během našeho společného pobytu na cele byl … dvakrát předveden k výslechům, z nichž se v pořádku vrátil... Současně říkal, že kdyby na něho někdo sáhl, že by si to jako voják líbit nenechal.” O důvodech svého zatčení se Lukas nikomu nijak zvlášť nezmiňoval. Pouze několikrát řekl svým spoluvězňům, že se ho u výslechu snaží obvinit z toho, že pomohl gen. A. Liškovi v útěku za hranice, což prý není pravda. Jak ukazují archivní dokumenty, StB Lukase vinila zejména z pomoci poskytnuté gen. Liškovi při jeho útěku v roce 1948. Jiný pamětník, Jaromír Jarmara, vězněný za svou protikomunistickou činnost, po více jak padesáti letech na setkání s plk. Lukasem vzpomínal takto: “S Karlem Lukasem jsem se setkal poprvé na vycházce... Já jsem chodil ve velkém kole a on chodil v malém. A vždy, když jsme se setkali, jelikož tam byl jako ‚cuvaks‘ [nováček – J. F.], měl jsem o něj zájem ... ptal jsem se potichu, aby to bachař neslyšel: ‚Odkud seš, co seš zač?‘ On mně tehdy na tuto otázku odpověděl: ‚Plukovník Lukas. Pocházím z Brníčka.‘ Já povídám: ‚Ježišmarjá, já jsem z Třeštiny [obec asi 15 km jižně od Brníčka – J. F.].‘ ‚Tam to znám moc dobře,‘ on na to. Druhý den jsem ho zase viděl na vycházce. Zase jsem s ním promluvil pár slov, ale strašně opatrně, protože to bylo nebezpečné.”