Proč toto auto, jak jsem k němu přišel, jaké s ním mám plány do budoucna, co se mi líbí a co na něm nesnáším? To jsou otázky na které bych se pokusil odpovědět…

Oficiálně jsem šťastným majitelem tohoto povozu od 24. 6. 2010, kdy bylo na DI v Karviné zapsáno mé jméno do TP modrého Voyageru, ale to trochu předbíhám.

Vše začalo X let před zakoupením, kdy jsem objížděl tuningové srazy, na kterých se sem tam objevila nějaká amerika, která na mě působila jako auto z jiné planety, a já si v hlavě přebíral klady a zápory takových křižníků silnic. Zlom nastal v roce 2004, kdy jsem na zlínském náměstí absolvoval svůj první sraz amerických aut. Bylo rozhodnuto. Pápá tuningáři, dám si od vás na nějaký čas pauzu a budu navštěvovat srazy amerik. Následovala Ostrava, Lučina, Fulnek, Luštěnice a další typická místa známá všem fandům US Cars. Tyto srazy jsem objížděl jako divák a spokojeně si chrochtal blahem, ale nebylo to ono, něco tomu scházelo a to to podstatné – vlastní amerika. Jako každý majitel evropského auta jsem měl z amerik respekt, ale i strach. Strach z nákladů na provoz, z údržby, prostě ze všeho kolem amerického auta. A tak jsem se vyptával, debatoval, brouzdal po netu, zjišťoval, jaké překážky museli absolvovat majitelé amerik za minulého režimu a čím dál více jsem podléhal myšlence pořídit si něco amerického. Zatím teda v menším měřítku jako model, ale to byl začátek, kdy jsem se začal aktivně účastnit srazů amerik, byť s evropským vozem. Abych to vysvětlil, při brouzdání na netu a sledování dění kolem amerik v zahraničí, mě uchvátili prodejci všeho možného, od dílů pro ameriky, různých doplňků, plechových cedulí, espézetek až po stylové oblečení. A tak jsem si řekl, proč ne modely amerik? Proč ne hračky pro děti? Na srazech je dětí fůra. To jsem ještě netušil, že modely budou kupovat tatínci, ale né pro děti, ale pro sebe. Tak jsem nakoupil autíčka, stánek, dohodl se s pořadateli srazů a stal se ze mě prodejce, ale stále v evropském voze. Ale to se mělo zanedlouho změnit. U stánku se totiž seznámíte se spoustou lidí a dozvíte se spousty informací jako třeba stránku US fóra, kde jsem se seznámil s majiteli amerik jak z okolí, tak i z druhého konce republiky.

Požadavky na vůz byly jasné, musí být prostorný a musí jít sklopit sedačky z důvodu naložení zboží a všeho potřebného k prodeji. Jako první se naskytla koupě hatchbacku Pontiac Phoenix, který se objevil v inzerci a kdysi jej vlastnil kamarád. Jenže od kamaráda se auto dostalo k několika českým kutilům a zejména elektrika byla v žalostném stavu. Tak z koupě sešlo.

Druhá nabídka přišla z již zmiňovaného US fóra od uživatele „ska-p“ a to Plymouth Reliant ve verzi kombi a tak jsem se vydal směr Brno. Společnost mi dělali kluci z „Mopar Crew Havířov“. Auto působilo ošuntěle, ale na rozdíl od Pontiacu bylo vše funkční, ale ten prodejce by nějakej divnej Relianta jsem nekoupil, ale později se i tak dostal do „Mopar Crew“, ale to je jiná story…

Takže opět internet a opět US fórum, kde jsem se seznámil s majitelem několika amerik, včetně modrého Voyageru první generace – „avikem“. Voyager sloužil jako auto pro všechno a pro všechny a když „avik“ nalinkoval první fotky, věděl jsem, že to je to, co potřebuji. Ani velké, ani malé, ani americké, ale ani evropské, ani staré, ani nové, prostě tak akorát. A hlavně, čtyřoká maska, to se mi na autech vždy líbilo. A tak jsem se začal vyptávat a zajímat se o tento konkrétní povoz. „avik“ byl zřejmě mým zájmem překvapen, protože vlastní mnohem zajímavější ameriky a já se zajímal o „obyčejného“ Voyagera, který měl být po skončení platnosti STK odeslán do věčných lovišť. K tomu naštěstí nedošlo a „avik“ souhlasil s prodejem a to za „symbolickou“ cenu

pbkarvina a avik

Nastal den „D“, já využil služeb „customa1″, který se stal mým osobním řidičem, a jeho Chryslerem ES jsme uháněli přes celou republiku, směr Zbytiny. Cestou jsem naložili „ska-pa“, který nevynechá žádnou možnost okouknout jakoukoliv ameriku a cesta ubíhala bez sebemenších problémů. „avik“ na nás už čekal a tak se debatovalo, prohlíželo a zkoušelo. Předváděčky se zúčastnil i další člen US fóra „dufík“ s otcem. Voyager nám byl zapůjčen na předváděcí jízdu, kterou jsme zakončili obědem, jehož hlavním tématem byl samozřejmě Chrysler Voyager. Klady převýšily zápory a proto byla povinnost stát se novým majitelem tohoto minivanu. S „avikem“ jsme si plácli a já uháněl směr Karviná.

Auto mělo nějaké mouchy, ale domů jsem s ním dojel. Největší problém (na který mě „avik“ upozorňoval předem) byl, že se Voyager pod plynem dusil a tak bylo třeba určité opatrnosti. Cestou Chrysler párkrát zaškubal, sem tam chcípl, ale dojel a to je hlavní.

Nastala údržba a zkrášlování minivanu. Vyměnily se filtry, olej, světla za evropské H4, instalovala se denní LED světla, nastříkala se maska, koupily se kryty kol, opravil se otáčkoměr, visící stropnice a já už nevím, co vše. A Voyager se stále dusil. Zvažoval jsem výměnu výfuku. Zdálo se, že je přicpaný, ale ještě před tím došlo na výměnu zapalovacích svíček, čímž problém odezněl. Vše probíhalo a probíhá za pochodu. S minivanem jsem navštívil několik srazů po celé ČR a vždy mě dovezl domů, za což mu děkuji.

Asi největší oříšek bylo absolvování STK, ale ne z důvodu závad na minivanu (vše odstraněno), ale z důvodu tuposti úředníka na inspektorátu. Moc nechybělo a Chryslera postihl osud, který měl nalinkovaný „avikem“ a to konec jeho cesty před vypršením platnosti STK. Problém byl v dodatečné ražbě VINu náhradní technologií, protože většina amerik má VIN na cedulce a naše legislativa vyžaduje ražbu, ale nakonec se vše povedlo a já mám na dva roky klid.

Mezitím jsem stále přemýšlel jak minivan upravit. První myšlenka byla nástřik na matnou černou, ráfky na červeno ve stylu hot rod, ale když jsem tak brouzdal po netu, začal se mi líbit styl rat rod a tzv. krysí tuning. Takže jsem zvažoval odstranění barvy na autě a zanechání minivanu vlivům počasí, které dílo dokoná. Toto jsem zatím provedl u přední kapoty a uvidíme, jestli budu pokračovat dál. V každém případě mám připravené černé ráfky s hliníkovými lemy, které nahradí lesklé kryty kol.

Na přemýšlení a realizaci úprav je času dost, protože nepoužívám minivan na denní ježdění a mimo sezónu srazů, tj. přes zimu, je odstaven v teplé garáži a espézetky jsou v depozitu. Ale dovedu si Voyagera představit jako jediné auto, se kterým bych jezdil denně do práce, i když na delší trasy mu schází klimatizace a pár odkládacích prostorů. Jinak ho ale mohu doporučit všem, kteří potřebují levné a prostorné auto.

Ale jednu věc mu nemohu odpustit a to, že v Americe odstartoval zánik tolik oblíbených a překrásných kombíků a ukázal světu cestu za pohodlnějším cestováním

Pavel „pbkarvina“ Bednář

Mopar Crew
http://moparcrew.bloger.cz/