Ameriky jsou známé hlavně svým bublavým zvukem, ale když uslyšíte zvuk téhle krásky, nejspíš si budete myslet, že si z vás někdo krutě vystřelil. Potkáte-li někdy tento stroj v akci, rozhodně neuslyšíte typické bublání, uslyšíte něco neuvěřitelného. Nevím k čemu to přirovnat, popis rozzlobené Iveco to jen stěží vystihuje. Pokud nevěříte svým uším, podívejte se na záď, kde stojí vše vysvětlující nápis „Oldsmobile Diesel“. Uvěříte-li tomu, že se právě díváte na Oldsmobile z roku 1979, který spaluje naftu, nejspíše se zeptáte: „Proboha, proč?“ Inu, to stojí za okénko do historie.
Po příchodu ropné krize v roce 1973 se stávají emisní limity podstatně tvrdší než dříve, což způsobilo, že i největší a nejvýkonnější motory stěží překonávají výkony okolo 250 koní. Inženýři z firmy Oldsmobile se pokouší vyvinout dieselový motor, který při stejných výkonech bude jezdit levněji. A tak vznikla pohonná jednotka nazvaná LF9.
Vysvětlili jsme si tedy, že si z vás doopravdy nikdo nevystřelil, takže pokud netrpíte halucinacemi, mezi které se řadí i naprosto šílené nápady, můžeme se vrátit k tomuto pozoruhodnému vozidlu.
Jak již bylo zmíněno, jedná se o Oldsmobile, konkrétně Oldsmobile Delta 88 Royale. Tato Delta je založena na platformě GM B-Body, pocházející koncepčně z konce padesátých let. Podélně uložený motor vpředu, pohon zadních kol, karoserie položená na masivním obvodovém rámu. Vehikly této platformy s rozměry okolo 5.5x2m ji řadily mezi tzv. Full size. Její koncernoví bratranci byli např. Chevrolet Caprice, Buick LeSabre nebo Pontiac Bonneville. Pod kapotou se ukrývá dieselový vidlicový osmiválec s rozvodem OHV o obsahu 350 kubických palců, tedy 5,7 litru. Velký a těžký motor podává nečekaně skromné výkony – 120 hp ve verzi ‘D’ a 105 hp ve verzi ‘Dx’. Na rozdíl od motoru, převodovka není žádná exotika, jedná se o třístupňovou automatickou převodovku TurboHydramatic, přesněji TH200. Je známá svojí poruchovostí v kombinaci s osmiválcovým motorem. Zejména v kombinaci s dieselovým osmiválcem Oldsmobile… Ano,myslíte si správně, že se jedná o tu nejhorší kombinaci, kterou kdy soudruzi v Oldsmobilu vymysleli.
Když už jsem nakousl poruchovost převodovky, mezi oblíbené kratochvíle LF9 patří například kroucení a praskání hlav, pálení těsnění a následně oleje, umožňování vodě dostat se do palivového systému a spoustu dalších žertíků. Motor je díky tomu velice citlivý na postupné zahřívání. Kdo jej zkusí honit za studena, tomu se nepěkně odvděčí. Výše zmíněné problémy se dají v podstatě jednoduše odstranit. Problémy s hlavami způsobují jejich šrouby, které jsou na jedno použití a nedokáží pořádně unést silné tlaky a exploze (motor má kompresní poměr 22,5:1). Jejich nahrazením za kvalitnější kousky, například od firmy ARP, tyto problémy vcelku spolehlivě odstraní. Pokud navíc přiřadíte do palivového oběhu filtr se schopností odstranit vodu z nafty a zvyknete si extrémně často měnit filtry a olej (cca 3-4 000 km), získáte velmi použitelný a úsporný motor. Verze Dx (1981 a novější) má tyto problémy již z výroby ošetřené, ale díky použití jiných vstřikovačů má o něco nižší výkon. To ale nikdo nevěděl, a tak prodeje neustále klesaly, až byla roku 1985 výroba všech dieselových motorů zastavena. Přes to všechno si LF9 oblíbili někteří stavitelé dragsterů, kvůli zesílené stavbě bloku vydrží po úpravách víc než klasický Chevy Small Block nebo Olds Rocket 350.
LF9 není jediný dieselový motor od Oldsmobilu, na začátku osmdesátých let se do výroby dostaly ještě dva další motory – oba o obsahu 4.3 litru. Jeden V6, jeden V8. Tyto dva motory už nesdílí podobné ‚dětské‘ problémy po LF9, ale brutálně poškozená reputace nedovolila komerční úspěch těchto dieselů. V plánu byl dokonce motor V5 o obsahu 2.5 litru (vyrobil se jeden prototyp). Ano, čtete správně – V5. V jedné řadě na místě šestého válce mělo být umístěno vstřikovací čerpadlo.
Když se posadíte dovnitř, uvelebíte se do klasického měkoučkého gauče, už chybí jen popkorn a film může začít. Kůže, jakožto známka luxusu zde chybí, místo tlačítek na ovládání oken uvidíte staré známé kličky. Přístrojová deska vás nejspíš ničím nepřekvapí, kromě výmluvného nápisu „Diesel fuel only“. Mimochodem, stejný nápis najdete i vedle hrdla nádrže. To proto, aby jim do nádrže nějaký kamarád nebo příbuzný nenatankoval benzín a tím odepsal motor nadobro. Jako kormidlo je zde dvouramenný volant s tenkým věncem a emblémem ‘Oldsmobile Rocket’, který krásně padne do ruky. Dovnitř se bez problému naskládá až šest lidí a až tři lidé se mohou vevnitř vyspat. Po odjištění spínací skříňky a otočení klíčku do druhé polohy se na okénkovém signalizačním panelu obsahujícím 12 různobarevných kontrolek rozsvítí oranžové „wait“, oznamující činnost žhavícího obvodu. Po úspěšném nažhavení a cvaknutí relátka se proud přesune do zelené kontrolky s všeříkajícím nápisem „start“. Můžeme probudit spící motor…
Jízda tímto skvostem je podobná plavbě v jakémkoli jiném Full-size z té doby. Zdá se až neuvěřitelné, že při této „plavbě“ necítíte rozbité silnice, může se stát, že ani retardér neucítíte! Řízení je jednoduché, stejně jako u ostatních vozů této kategorie a je i stejně přeposilované a tupé, ale s tím se snad u takového vozu i počítá. Motor vás za jízdy rušit nebude, interiér je dobře odhlučněný. Zvenku ovšem můžete zakusit jak akustický, tak optický zážitek. Motor ani nekadlá, ani nebublá, ale zní podle mě úžasně. A to všechno dokreslí oblaka černého dýmu, která se vyvalí z výfuku při kickdownu, samozřejmě za předpokladu bohatší směsi. Pokud nebudete zděšeni, budete ohromeni. Razantní akcelerace se ale rozhodně nekoná.
Samotný motor LF9 se honosí pověstí jednoho z nejhorších motorů, co kdy kdo vyrobil. Měřit se může dokonce se slavným Northstarem a Cadillacem 8-6-4! Zakoupení podobné vykopávky hraničí s čirým šílenstvím. Nikdo netuší kolik dalších kilometrů to bude celé ještě fungovat. I přesto je Delta neuvěřitelně charismatická a překvapené pohledy lidí, slyšících ten typický zvuk velkého atmosférického dieselu linoucí se od klasické ameriky, jsou prostě k nezaplacení.
