Je tomu přesně rok, co jsem si přivezl z Brna svého Plymoutha. Pamatuju si to, jako by to bylo včera. Byla to idylická jízda. Vedle mě seděl kamarád Karel, který mě k amerikám přivedl, za což mu patří velké dík.

Vždycky jsem chtěl Chevrolet Camaro 3. generace, jelikož jsem si ho nemohl dovolit, chtěl jsem nějaké menší, levnější, ale zároveň dostupné americké auto. Asi rok jsem strávil hledáním na internetu a telefonáty na různé Chryslery, Lebarony, Saratogy a já nevím co všechno. Přitom jsem už dávno věděl o mém, tehdy budoucím, Plymouthu.

Slovo dalo slovo a po domluvě jsme se vydali s partou kamarádů do brněnského klubu za známýma, kteří objíždí srazy amerických automobilů. Když už jsme byli v Brně, rozhodli jsme se, že se zajedeme kouknout na toho kombíka. Zvedli jsme telefon a zavolali dědovi, který ho měl umístěného na jakési základně

Přijeli jsme tam asi 2 nebo 3 auty, mohlo by to vypadat jako přepadení, ale jsme slušně vychovaní. Nicméně se na oné základně strhl velký rozhovor s majitelem.

Jednalo se o vůz Plymouth Reliant STW (station wagon), byl vyroben v roce 1987 s motorem 2,5 a výkonem 98 HP. Má třístupňový automat a pohon předních kol. Když jsem k němu přišel, uchvátila mě jeho mohutná záď. Otevřel jsem dveře a posadil se. Byl jsem unesený obrovským prostorem, jak na nohy, tak i na hlavu (měřím 2 metry).

Interiér byl vcelku zachovalý, až na propálenou sedačku od cigára. Jinak všechno bylo tak, jak má být. V tom jsem uslyšel: „Nakopni ho a jeď se s ním projet!“ Tak mi děda nadiktoval kód pro nastartování, jelikož to má imobilizér. Při nastartování jsem si ho oblíbil ještě více. Zařadil jsem Drive a vyjel jsem na krátkou projížďku. Opět jsem byl uchvácen. Automat byl v pořádku. Jediné, co bylo vyloženě v prdeli, byl pravý homokinetický kloub, který cvakal, ale to se dá spravit. Vrátil jsem se z projížďky, chvíli jsme se ještě kochali, pak jsme vyjeli ještě k přátelům a pak směr Havířov.

Asi po měsíci rozhodování jsem se rozhodl, že si toho Plymoutha přece jen koupím.

Ale bohužel jsem netušil, do čeho jdu

Jakmile začala zima, projevily se tlumiče. Když jsem s ním přejel nějaký hrbolek, vypadalo to, jako bych měl Lowrider, bylo to jak na houpačce. Neváhal jsem a vyměnil jsem tlumiče. Ani to nebylo moc drahé a byl jsem opět spokojen. V zimě jsme s ním téměř každý den jezdili s přítelkyní do práce. Jelikož to je pohodlný automat, tak cesta do práce byla pro nás zábavou. Jezdili jsme sami, u toho pili kafíčko, povídali si a jezdili v objetí, protože máme vepředu lavici. Čili šaltrpáka/volič je pod volantem.

Když roztál sníh, objednal jsem oleje, filtry, svíčky a jak mi to přišlo, hned jsem všechno vyměnil. Už byl duben a já se nemohl dočkat prvního jarního srazu a celé sezóny, kdy budeme jezdit na různé výlety pod stan. Do kombíka se vleze spousty věcí a je tam místo i pro naši psici Eleanor a leguána Barneyho . Jednoho krásného slunečného aprílového odpoledne jsem se rozhodnul, že zajedu Relianta obout do letních gum. Když jsem vyjel z pneuservisu, uslyšel jsem jakýsi divný klepavý zvuk. Nejdřív jsem si myslel, že to jsou jen špatně nasazené poklice, bohužel jsem se hrubě mýlil. Asi za dva dny jsem se spojil s Karlem a jeli jsme na garáž zjistit příčinu onoho zvuku. Naše diagnostika byla jasná – kliková hřídel. Se slzou v oku jsem odvezl Karla domů. Jakmile jsem přijel na parkoviště ke svému domu, zůstal tam Reliant stát nehybně asi 3 nebo 4 měsíce. Za nějakou dobu se na Relianta přijel podívat Hanes z Ostravy, který se věnuje amerikám a dává je dohromady. Jeho ortel zněl: „Klika to určitě není, ale bohužel se do toho nepustím, protože tolik času nemám.“ Byl jsem z toho zoufalý. Neváhal jsem a zavolal jsem kamarádovi Adamovi, který má karosářskou dílnu, kde lakuje auta, a že má kamaráda, který se živí opravováním motorů. Tak jsme Relianta na dílnu odtáhli favoritem od přítelkyně.

Za nějakou dobu mi zazvonil telefon a Adam mi říkal, ať si připravím tak 15 000 Kč na díly a práci. Málem jsem se vyvrátil. Kliková hřídel to nebyla. Příčina problému byla vůle u ojnice. Takže se objednala ojnice, ložiska a tak dále. Řekl jsem si, že když se v tom motoru bude hrabat, tak může udělat i rozvody a vyměnit těsnění pod vanou a ventilové víko. Když se sundávala ojnice, vysypaly se i pístní kroužky, čili další tisícovky navíc a měsíc čekačka na díly. Plymouth už tráví čtvrtý měsíc v garáži, dlouho se čekalo na díly, až připlují ze zámoří. Snad se už usměje štěstí a brzy ho už projedu, po půl roce odstávky. Ale stejně není vyhráno, protože musím vyměnit homokineťáky, výfuk, brzdy a v neposlední řadě nalakovat celé auto

Závěrem bych chtěl poděkovat Karlovi za mnoho rad, Adamovi za poskytnutí noclehů pro Relianta a opravy motoru a taky své hodné přítelkyni, která má se mnou a s Reliantem trpělivost a půjčuje mi Favorita

Snad už brzy vyjedu

Mopar Crew
http://moparcrew.bloger.cz/