Divoká doba těsně porevoluční. Houby po dešti v podobě autobazarů na každém rohu, nacvakané mrtvolami na čtyřech kolech za neuvěřitelné prachy.

Pracovní cesta do Ostravy – budova krytého autobazaru snad někde na Černé louce. Procházení v té době zánovních a srandovně drahých vozů, lehká apatie a znuděnost z Fordů Orion a Fiatů Tipo – najednou to, co jsem už znal z fotek: Chrysler LeBaron convertible! A v bílé barvě? Sen. Nemohl jsem tam být dlouho, musel jsem stihnout vlak. Najeto sto tisíc, cena čtyři sta. Sám sobě jsem si slíbil, že si ho jednou koupím.

Flákání se na kole po okolí o několik let později – Z horizontu jsem viděl na hlavní cestě do Ostravy lehce pohupujícího se Barona v kabriu. Světle červená barva, týpek na hlavě šátek, snad i rukavice, levou dlaň na hraně rámu čelního skla. Neměl jsem pocit, že machruje, prostě si jen užíval.

Jednou přijde čas si toho Barona koupit. Začalo dilema – bílý, nebo červený? Tu světle červenou asi nee, to zrovna jezdily Favority SportLine, to fakt ne.

Zase o něco později: Autobazar. Sem tam je třeba tam mrknout, někdy je tam zajímavé kabrio a i amerika. Jééé, Mark V, pěkný, pěkný, škoda, že má střechu. Bereta? To snad ne ani bez střechy. Jééé, unimobuňka autobazaru, to bych bral na zahradu…, ale bez střechy. Úchylka.

Kousek od Lincolna zaparkovaný LeBaron – zašlá šedá metla, prasklé čelní sklo, jaksi tak nějak přetěsněný motor, 2.2 turbo, celkový stav ubohý. Projížďka, příjemné překvapení z pěkně a plynule řadícího automatu, jehož funkčnost nekorespondovala se zbytkem vozu. Cena sto dvacet? Nedám za to auto na práci, stejně mám jenom kilo.

Posléze kdesi tištěný inzerát – další mrtvola už jen podle fotky. Rezignace a shánění něčeho amerického po celé republice. Unáhlená koupě GrandAma 86.

Jízda kolem bazaru, kde čekal šedivý Baron, o pár týdnů později – zlevněn na devadesát. Nasranost – když už špatný kup, tak ať aspoň nemá střechu.

Prodej Pontiaca, koupě evropana. Tři roky – koupě evropského kabria, částečná spokojenost.

O pár let později výlet s kabriopřáteli. Muzeum Pragovek pana Huberta Grmely. Většinou pragovky po známých osobnostech, zajímavé vyprávění sběratele a renovátora. Co to tam je v rohu haly v přítmí? Vidím jen z dálky bílou střechu a nelesknou se světla. Tyvole, Baron! Můžu si do něj sednout? Zamčený není.

„Klidně si do něj sedněte, je na prodej.“

V hlavě střih zpátky do ostravského bazaru před patnácti lety. Aha, to je ten okamžik.

„Přijedu si pro něj v pondělí.“
Shovívavý úsměv majitele: „Nejdřív zavolejte, musím nechat dobít baterii.“

Rozhovor o pár hodin později s manželkou doma:
„My potřebujeme druhé kabrio?“
„Ano!“
„Tak jo.“

Pondělní příjezd, prohlížení, povídání, zjištění, že jde o výjimečně zachovalý kousek, koupě a cesta domů těmi největšími a nejdelšími oklikami.

První nezávislé ohodnocení auta po cestě – dva školáci u chodníku: „Tyvole, amerika, to musí ale žráááát!“

Spokojenost. Už šest let.

Igor Zajíček (L.D.C.)
zajicek.kabriolety.com

Mopar Crew
http://moparcrew.bloger.cz/