Vezměme to dokola a dokola… Začalo to nevinně, myšlenkou koupit si auto, koupit si ameriku…

Hezky od začátku. Vždycky jsem byl „ujetý“ na divná auta. Miloval jsem dodávky, ale jak tomu už tak většinou bývá, neměl jsem peníze a odvahu (hlavně tu odvahu) si nějakou americkou dodávku koupit. Tak jsem si skrz kamaráda sehnal kontakt na malou ameriku a to Ford Escort Kombi. „Nu co, je to sice poloviční amerika, ale na sraz mě pustí a vyspím se v tom taky,“ řekl jsem si, zavolal majiteli Forda a bylo vymalováno. Sedl jsem na vlak, domluvil se s pár lidma z Brna, kde Ford stál, na doprovod a jelo se. Bla bla bla vždyť víte, jak se kupují auta a už jsem si jej vezl domů. Nadšenej z novýho auta , kde všechno vrzalo atd., ale jelo a pozor(!), auto za 7 tisíc klimovalo!!!

Nu, auto bylo doma, pár dní jezdilo a pak se odporoučelo jít na věčný časy. Tak se dle smlouvy vrátilo do Brna (smekám před přístupem předchozího majitele).

A já začal shánět něco dalšího…

Teď přichází na řadu ta zmiňovaná dodávka, z který jsem měl strach. Je to velký, hrozně to žere, bla bla bla… O autě jsem věděl z USMotors, prodával je můj dobrý kamarád Robin z Brna, kterého jistě všichni znáte. Jelikož slovo dalo slovo, sedli jsme do předchozího Forda Escorta a vydali jsme se na sebevražednou cestu z Havířova do Brna, přičemž na autě byla „mrtvá“ převodovka a při každém přidaní plynu jsme mysleli, že motor vyskočí skrz kapotu a poběží před námi. No, ale dojeli jsme (díky strejdovi Liborovi, který je známý svými „kaskederskými kousky“ s auty, nepojízdná auta se pod jeho rukama stávají pojízdnými atd…). Jen na urovnanou, předchozího Forda (Escorta) jsme do Brna vezli na prosbu předchozího majitele, který jej chtěl alespoň dopravit do Brna. Vyšel jsem vstříc samozřejmě

K věci…

Dojeli jsme do Šlapanic a potkali se s Robinem. Ten nás doprovodil k němu do garáže, kde již stál připraven můj osud! Nádherný béžový Ford Aerostar 3.0 V6. Otevřely se vrata od garáže a mně spadla čelist, jak majestátně může vypadat MiniVan. Obešel jsem ho, pohladil, sedl si za volant, který, ač ošoupaný, tak skvěle padl do mých „pracek“. Nádhera… „Smím nastartovat?“ ptám se Robina. Ten mě ihned upozornil, že auto jede na 5 válců. To mě ovšem neodradilo, musel jsem jej slyšet. Tak tedy ano. Auto se mohlo nastartovat. Fordík chytl na první „žduch“ a krásně, ač trochu nemocně, si bublal tu svou. Úžasné! Už bylo rozhodnuto… Teď přišel na řadu strejda, zařekl jsem se, že bez něj už auto nekoupím… Začal chodit, slídit, čmuchat a já se v duchu modlil, aby kývl… Po úvaze nakonec kývl a ze mě se stal „happy boy“!!! Obchod proběhl hladce. Já na stůl vyložil peníze (Robin měl již vše připraveno), podepsali jsme smlouvu, naházeli bagáž do auta a rozloučili se.

Po příjezdu domů stálo auto něco přes týden u strejdy na dvorku, kde dostalo údržbu, jakou si zasloužilo – oleje, svíčky, kabely, filtry. Prostě základní údržba, aby auto mohlo jezdit. Mě to moc nestálo, ovšem strejdu to stálo hromadu nervů a piv Přístup k svíčkám a kabelům je jak k penězům. Jo a abych nezapomněl, ještě jsme museli vymontovat chladič, který byl prasklý a mizela voda. Našel jsem pana opraváře, který je snad z jiného světa, protože za kvalitní opravu chladiče, kdy těch dírek tam nakonec bylo mnohem víc, po mně chtěl 300 korun! Ano, čtete dobře: 300 korun… Neuvěřitelné!

No abych to zakončil. To auto čekalo na mě. Jsme jako jedno tělo, jedna duše A mám na srazech kde spát. Budu se o Forda vzorně starat, slibuji! AMEN!

Gilgit

Mopar Crew
http://moparcrew.bloger.cz/