Áha, mám sms-ku od Karla. Napsat něco o svém Moparu? Nějakou zajímavost? A jak jsem k němu přišel? … Ano, jak jsem k němu vlastně přišel?
Jsem technik, strojař, nemám rád elektronické serepetičky, ale obdivuji čistě technické výtvory. Starý šicí stroj stejně jako parní lokomotivu, stará letadla a auta. Zvláště staré ameriky působí neznámou, neokoukanou krásou. A co je neznámé, to přitahuje… no to jsou kecy, zkusím to jinak:
Už pár měsíců prolézám Internet. Moc toho za rok nenajezdím a tak chci, aby moje příští kára byla aspoň něčím zvláštní, aby to nebyl jen užitkový krám, ale, jak to říct, prostě aby mě bavila – to je ono!!! Hm, co takhle kabrio? Opel, Peugeot nebo třeba Golf? Vždyť je to sotva pro dva. A já potřebuju něco pro čtyři a velký kufr a… a hele, Chrysler Stratus. Nó, to je vyhovující velikost. Někde asi zapomněl polovinu motoru, tak mu zůstaly jen čtyři válce, ale ten dvoulitr by mě aspoň nesežral. Za pár dní brouzdám po Internetu znovu a zjišťuji, že jeden kousek stojí v nedalekém bazaru…
… jéžiš, koho to zajímá – tak jinak:
Je listopadové sobotní ráno, nákup v sámošce jsem zvládl nečekaně rychle a mám chvilku času. Ten bazar je od nás jen čtyři kiláky. Že bych tam skočil? No já ho přece nechci koupit, že. Jen taková zvědavost a tak…
… hm, no tohle by asi chtělo jiný úhel náhledu – tak znovu:
Je listopadové sobotní ráno. Váhavě vstupuji do brány autobazaru a kolem je podivné ticho. Rosa na karoseriích vozů vytváří stříbrnou vrstvu hrající odlesky paprsků ranního slunce, které sotva vyšlo nad obzor. Pomalu procházím uličkou mezi zaparkovanými vozy. Běžné značky, pár luxusních vozů, sem tam i kabriolety. Cesta se pomalu stáčí někam dozadu, kde se líně válí zbytky ranního oparu. Ještě dva kroky, abych viděl na konec řady. Zatajil se mi dech. Stojím a zírám. Bílý opar metr nad zemí umocňuje atmosféru. Sleduji uhrančivý pohled kočičích očí přední masky auta, které jsem zatím znal jen z fotografií. Je mnohem nižší, než ty popelnice kolem, je širší, je delší. Vrstva rosy ukryla těch pár šrámů, zato zvýraznila ladnou sportovní křivku karoserie. No je mi jasné, že tady jsem dnes ještě neskončil.
… Co? Blbý? Tak zas trochu jinak:
„No pane, jestli vám mohu radit, tu ameriku neberte. Vemte raději ten Mercedes. Představte si, u nich už se ta střecha dá stahovat elektricky!“ Dusím se smíchy a přitom shovívavě hledím na bazarníka, na jehož rukou je patrné, že ještě nedávno makal na šachtě. Nastartoval a ukázal mi, kde se pod clonami odjišťuje střecha a já jemu na oplátku prozradil ten kouzelný knoflík, díky kterému se střecha vzorně složila dozadu. No co, nikdo nemůže vědět všechno … Jsem stále v tranzu a slibuji, že se v pondělí ozvu. Vše má totiž malý háček, manželka nic netuší. Mám 48 hodin, abych ji přesvědčil.
Pondělí 05:48 PM, autobazar v Ostravě, 12 min. před zavíračkou:
„Fakt jsem myslel, že už nepřijedete“ mumlá bazarník, zatím co přepočítává peníze, které jsem narychlo posbíral po rodině. V rychlosti s manželkou podepisujeme haldu papírů. „Šoupni jim to na bránu,“ obrací se bazarník na technika a snaží se nás co nejdřív vypakovat. Spěchá domů. Vycházíme z boudy do mrazivého večera zahaleného smogovou mlhou. Já jsem ale nevýslovně šťastný a…
… No co zase? Co že jsem vynechal? Zkušební jízda? Jaká zkušební jízda? Blázníte? Tohle je přece láska na první pohled! Copak láska se dá zkoušet? Láska se musí brát tak jak je a prožít s ní vše krásné ale i vše špatné co život přinese. Jo, já vím, je to šílené, ale žádná zkušební jízda fakt nebyla!
Šokovaný technik mi na můj dotaz vysvětlil, kde se zapínají světla a jak se řadí zpátečka. Vyrážíme. Naše první čtyři kilometry v americe. No dobře, tak v poloamerice. V kabriu jedu poprvé v životě. Nedovřená okna drnčí, topení poctivě zamlžuje výhled, kára táhne do strany, v předu něco píská a na každém výmolu všechno příšerně zachrastí. A tak mu od toho dne říkám Chrastík…
Standa N.
Mopar Crew
http://moparcrew.bloger.cz/